Diagnostika a léčba nepravidelností srdečního rytmu – tedy arytmií – je dnes již samozřejmou součástí celé medicíny. Srdeční arytmie v různém rozsahu a v různých srdečních oddílech postihují převážnou většinu naší populace a každý z nás se alespoň jedenkrát za svůj život s nějakou formou poruchy srdečního rytmu setkal. Proto považujeme za velmi důležité se věnovat jednak výzkumu ale hlavně vzdělávání, abychom poznání podstaty vzniku srdečních arytmií lépe pochopili a mohli tak zvláště proti život ohrožujícím srdečním arytmiím lépe bojovat.
První zmínka o vzájemné vazbě život ohrožující arytmie – fibrilace komor – a ischemické choroby srdeční se datuje již do roku 1779, ale nebylo dostatek možností, jak aktivitu srdce detekovat, kromě pohmatu a nebo poslechu srdeční aktivity přímo přes hrudník. Přes poměrně výrazný pokrok celé medicíny a kardiologie zvlášť, který zaznamenáváme v posledních 30 letech, je stále poměrně málo specializovaných odborníků a tedy i center, která jsou schopna nabídnou vysoký standard péče o tyto nemocné a to nejenom v Česku. Souvisí to ale také s tím, že v minulosti chyběl a stále ještě chybí dostatek vědeckých poznatků, abychom mohli srdeční arytmie lépe pochopit. Prvopočátek moderního poznání „světa“ arytmií souvisel zcela jistě se zavedením srdeční elektrokardiografie, kterou dnes známe pod běžnou zkratkou EKG.
Willem Einthoven se narodil v tehdejší Nizozemské východní Indii, což je dnešní Indonésie, na ostrově Jáva. Otec zde byl lékařem, po jeho smrti se matka s dětmi vrátila zpět do Nizozemska v roce 1870. Einthoven vystudoval medicínu na Univerzitě v Utrechtu a profesorem se stal již v 25 letech na Univerzitě v Leidenu. Historicky zavedl elektrokardiografii jako klinickou metodu roku 1906.
Teprve díky tomuto takřka geniálnímu vynálezu bylo možné zaznamenávat jednak elektrickou aktivitu srdce, tedy jeho rytmus ale zároveň i kvalitativní parametry srdeční svaloviny – myokardu – tedy charakter srdečního potenciálu a díky tomu bylo možné rozpoznat i poškození myokardu, nejcharakterističtějším je pak určení akutního infarktu myokardu. Nicméně elektrokardiogram je záznam elektrických potenciálů projikujících se na povrch našeho těla, tedy vždy je ovlivněno tím, že jde o sumaci mnoha potenciálů, kde není možné určit, odkud přesně potenciál vychází.
Trvalo to další dekády, až v šedesátých bylo možné snímat elektrický potenciál lokálně přímo ze zrdce a to buď z jeho povrchu při operacích srdce a nebo z jeho dutiny – nazýváme ji endokard – prostřednictvím katetrů opatřených elektrodami, zaváděnými punční technikou.
Paralelně s tímto procesem šel vývoj dalších metod, které posunuly diagnostiku a především léčbu srdečních arytmií vpřed a to je jednak implantace prvních trvalého kardiostimulátoru roku 1958 (kardiostimulátor je přístroj, který srdci dodává elektrické impulsy v případě, že samo srdce tyto impulsy negeneruje) a zavedení elektrické externí defibrilace (metoda, kdy pulzem o vysoké energii jednorázově rušíme probíhající arytmie).
V roce 1956 Zoll poprvé provedl tzv. defibrilaci u pacienta přes hrudník a Lown v roce 1962 zkonstruoval první DC defibrilátor. Tím se stala defibrilace srdce standardní terapií. Je velmi důležité, že především v šedesátých letech se na vývoji těchto metod podíleli i čeští odborníci, především docent Peleška (vývoj bifázického pulzu při defibrilaci) a inženýr Bičík (konstrukce prvního československého kardiostimulátoru).
V roce 1980 byla také provedena implantace implantabilního defibrilátoru, tedy zařízení, které po jeho implantaci je samo schopno rozpoznat vzniklou život ohrožující arytmii a vydaným pulzem tuto arytmii zrušit. Provedl ji izraelský kardiolog Michael Mirowski. Ve stejném roce byla pak provedena i první katetrizační intervence arytmie, kdy pomocí katetru umístěného do oblasti převodní dráhy v srdci mezi srdečními síněmi a komorami. Impulz vedl k trvalému přerušení vedení ze síní do komor. Teprve ale v roce 1986 byla zavedena cílená katetrizační léčba přijatelným zdrojem elektrických impulzů – generátorem vysokofrekvenční energie. Tuto nazýváme katetrizační ablací srdečních arytmií.
V současné době díky mohutnému technologickému pokroku jsme schopni léčit prakticky všechny srdeční arytmie nefarmakologickou cestou, tedy výše uvedenými metodami bez použití léků.
V současné době jsme svědky velmi dramatického nárůstu jednoho typu arytmie, která postihuje naši populaci ve stále větším měřítku. Jde o fibrilaci síní a nejspíše souvisí s civilizačními procesy naší společnosti. V Evropě je postiženo fibrilací síní, stavem charakterizovaným nepravidelným a často zrychleným srdečním rytmem, asi 11 miliónů lidí a v České republice se vyskytuje až u 300 000 pacientů , cca 10.000 nemocných by každý rok mělo absolvovat nějakou cílenou kauzální – příčinnou – terapii této arytmie.
Tento nepravidelný srdeční rytmus (fibrilace síní je nejčastější arytmií v běžné populaci) může vést k závažným zdravotním komplikacím, jako jsou krevní sraženiny a zvýšené riziko srdečního selhání , které je 5 x vyšší, a cévní mozkové příhody – mozkové mrtvice – ty jsou 2,5 x vyšší. Nicméně včasné odhalení FS a časnější přístup k léčbě mohou ovlivnit progresi onemocnění a potenciálně zlepšit kvalitu a očekávanou délku života pacientů. I v laické veřejnosti je rozšířená informace o použití hodinek chytrých telefonů – smart watch – které by mohly vest k časnějšímu odhalení této arytmie.
Zásadní snahou by mělo být lepší pochopení procesů, které se následně projeví jako srdeční arytmie, vědomí toho, že všechny procesy v organizmu spolu souvisejí a tedy že srdeční arytmie nereprezentuje jakousi izolovanou diagnostickou jednotku, ale že může být projevem širšího postižení celého organizmu. Nemocní s vysokým krevním tlakem, po prodělaném infarktu myokardu nebo zánětu srdečního stavu, nemocní s metabolickými nebo hormonálními poruchami, nemocní s vrozenými vývojovými vadami srdce a geneticky podmíněná onemocnění, to vše může přispívat k vyššímu výskytu arytmií. Velmi důležitá je tedy všeobecná informovanost o tom, jaké máme prostředky a jaké nové metody je možné použít, abychom mohli srdečním arytmiím předcházet a zvláště ty nebezpečné účinně léčit.