Poruchy srdečního rytmu 

Normální činnost srdce

Lidské srdce je orgán nejen životně naprosto důležitý ale též velice specifický již svoji strukturou; totiž kromě svalových vláken umožňujících mechanické fungování (pumpování krve) má také speciální tkáň umožňující tvorbu a přenos vzruchů pro jeho správné fungování. Především z technického hlediska je obdivuhodným orgánem, je totiž schopen pracovat bez přestávky 24 hodin denně po celý lidský život. Srdce se stáhne zhruba 100 000x denně. V klidovém režimu přečerpá okolo 5 – 7 000 litrů krve, při běžné zátěži až jednou tolik; při těžším cvičení až 5krát více krve v průběhu dne. K tomu, aby srdce mohlo plnit tuto svoji hlavní úlohu, tj. pumpovat krev bohatou na kyslík k ostatním orgánům lidského těla, potřebuje být rytmicky poháněno elektrickými impulzy. Ty vznikají normálně ve shluku buněk specializovaného převodního systému srdce, který se nazývá sinusovým uzlem a nachází se v horní části pravé srdeční síně. Odtud se elektrický vzruch šíří svalovinou obou síní do síňokomorového uzlu, který je umístěn v dolní části přepážky mezi oběma síněmi. Také tento shluk speciálních buněk dokáže tvořit spontánně elektrické vzruchy, avšak pomaleji než uzel sinusový. Proto se za normálních okolností jeho automatická činnost nijak neprojevuje a slouží pouze k regulovanému převodu elektrického podráždění na svalovinu komor. Tento převod se děje přes tzv. Hisův svazek, který je pokračováním síňokomorového uzlu a který je jediným elektrickým spojením mezi síněmi a komorami. Dále se šíří vzruch svalovinou komor a způsobuje jejich koordinovaný stah (viz obrázek). Tak je zajištěno, že srdce pracuje jako systém dvou paralelních čerpadel – nejprve se stáhnou obě síně a naplní tak obě komory, poté dojde ke stahu svaloviny komor a k vypuzení krve z pravé komory do plic a z levé komory k orgánům a tkáním celého těla. Schéma normálního šíření elektrického vzruchu v srdci. Elektrický vzruch vzniká v sinusovém uzlu a šíří se svalovinou síní přes síňokomorový uzel a Hisův svazek na svalovinu komor.

Srdeční rytmus či přesněji tepová frekvence se ovšem mění v různých situacích i u téhož jedince. Jinou rychlostí nám tepe srdce při spánku nebo při duševní práci, při odpočinku v křesle nebo při dobíhání tramvaje. To všechno jsou změny přechodné a zcela fyziologické čili žádoucí. Jsou to projevy schopnosti srdce flexibilně a operativně reagovat na měnící se potřeby organismu.

Srdeční arytmie

Když se srdeční rytmus zpomalí (bradyarytmie)  nebo zrychlí (tachyarytmie)či ztratí trvale svou pravidelnost, mluvíme zde o arytmii.

Srdce se normálně stahuje asi 60 – 100krát za minutu, přičemž elektrické podráždění síní předchází aktivaci komor. Tento normální rytmus se nazývá sinusovým rytmem. Někdy i za normálních okolností pracuje srdce pomaleji (například ve spánku) nebo rychleji (například při cvičení). V prvním případě se buï elektrický vzruch v sinusovém uzlu tvoří pomalu, nebo je porušeno jeho vedení přes síňo-komorový uzel do komor. Ve druhém případě se buï stane místem tvorby rychlých elektrických vzruchů kterákoliv jiná malá oblast svaloviny síní nebo komor, nebo elektrický impulz cirkuluje v různě veliké oblasti srdce kolem dokola a aktivuje okolní svalovinu. Pochází-li rychlý rytmus ze svaloviny síní nebo oblasti síňokomorového uzlu, nazývá se arytmie supraventrikulární. Naopak, pochází-li porucha srdečního rytmu ze svaloviny komor, je označována jako komorová.

Poruchy srdečního rytmu  patří mezi nejčastější srdeční onemocnění. Jsou důsledkem abnormální tvorby nebo vedení elektrických vzruchů v srdci. Ve většině případů jde o naprosto nezávažné arytmie, které si postižený člověk vůbec neuvědomuje (ve formě skryté nebo manifestní cca.10 % lidí ), které lze zachytit pouze dlouhodobým monitorováním elektrokardiogramu (EKG). Kromě toho existuje celá řada záchvatovitých nebo setrvalých poruch srdečního rytmu, ať ve smyslu plus (rytmus rychlejší než normálně) nebo minus (pomalý rytmus nebo dlouhé pauzy v srdeční činnosti), které mohou působit nemocnému celou řadu obtíží. Zatímco u jinak zdravých lidí nepředstavují tyto arytmie, až na výjimky, bezprostřední ohrožení života, u nemocných s postižením srdce (například po infarktu myokardu) mohou být některé arytmie životu nebezpečné.

Jaké jsou příznaky arytmií?

Bradyarytmie

Příznaky pomalého srdečního rytmu (bradyarytmie) se mohou lišit podle toho, o jakou poruchu jde a jak rychle vzniká. V případech, kdy je porušena normální tvorba elektrických vzruchů v sinusovém uzlu, pracuje srdce pomalu a nedokáže zvýšit svoji činnost při zátěži. Tehdy trpí nemocní závratěmi, točením hlavy nebo zvýšeným zadýcháváním a únavností při zátěži. Pokud je srdeční akce velmi pomalá nebo jsou přítomny několikavteřinové výpady v tvorbě elektrických vzruchů, může dojít i ke krátkodobé ztrátě vědomí. Náhlá porucha vedení elektrických vzruchů ze síní na komory se projeví obvykle jako krátkodobá ztráta vědomí. Vznikne-li porucha postupně nebo je-li přechodného charakteru, mohou být příznaky podobné jako u poruchy tvorby elektrických vzruchů v sinusovém uzlu (točení hlavy, únavnost aj.). Je však nutno zdůraznit, že podobné příznaky mohou být způsobeny celou řadou dalších onemocnění (např. epilepsií, mozkovou příhodou apod.), a proto je potřeba odborného posouzení celé situace lékařem.

Tachyarytmie

Nejčastějším příznakem tachyarytmií jsou palpitace. Jde o nepříjemně vnímaný pocit rychlého nebo usilovného bušení srdce. V řadě případů jde o pouhé „škobrtnutí“ nebo „vynechání“ srdeční akce. Podkladem takových poruch rytmu jsou tzv. extrasystoly, neboli předčasně přicházející stahy z míst abnormální tvorby vzruchu v síních nebo komorách. Extrasystoly se mohou opakovat rychle za sebou a tehdy bývají pociťovány jako nepravidelné pomalejší bušení srdce. Značná část nemocných trpí tzv. fibrilací síní, kdy dojde k poruše normálního šíření elektrických vzruchů a tyto krouží v síních po mnoha měnících se okruzích. Díky nepravidelnému a rychlému převodu takových vzruchů na komory je arytmie pociťována jako různě rychlé a nepravidelné bušení srdce, provázené někdy i zvýšenou únavností nebo dušností. V řadě dalších případů se arytmie projevuje v podobě záchvatů pravidelného bušení srdce. Tyto záchvatovité formy mají obvykle náhlý začátek i ukončení a jsou pociťovány jako rychlé tepání nebo chvění srdce. Často bývají provázeny pocitem tísně, kratšího dechu, případně slabostí až krátkodobou ztrátou vědomí. U nemocných s postižením koronárních tepen může dojít při záchvatu arytmie i ke vzniku bolesti na hrudi (angina pectoris). Malá část nemocných trpí arytmiemi, které mají setrvalý charakter (tj. jsou přítomny prakticky trvale) a jejich příznaky se mohou zvýrazňovat při námaze.

Příznaky tachyarytmií mohou zahrnovat:

  • bušení srdce
  • pocit dušnosti nebo kratšího dechu
  • pocit tlaku na hrudi
  • pocit pálivé bolesti na hrudi (angina pectoris)
  • pocit točení hlavy nebo závratě
  • krátkodobé ztráty vědomí

Je nutno zdůraznit, že neexistuje přímý vztah mezi závažností arytmie a jejím vnímáním. Jinými slovy, naprosto bezvýznamná porucha rytmu, která nemocného nijak neohrožuje na životě, může být subjektivně vnímána velmi nepříjemně a znemožňovat nemocnému běžný život, zatímco mnohem závažnější arytmie nemusí být vnímány prakticky vůbec.

Jak se dá zjistit arytmie?

Vyšetřovací metody

  1. neinvazivní (nevyžaduje zásah –řez, vpich apod. do těla pacienta)
    monitorování holterem – EKG po 24 hodin
    EKG – když pacient přichází s běžící arytmií – bradykardií nebo tachykardií
    Arytmie můžeme detekovat z paměťových funkcí KS, ICD
    Výjimečně dáváme implantabilní holter, tzn. miniaturní holter, který se implantuje pod kůži
  2. invazivní – elektrofyziologické vyšetření = diagnostická metoda, která zavedením katetru do příslušných srdečních oddílů a snímáním signálů a využitím určitých stimulačních standardních protokolů ověří přítomnost, anebo vyloučí přítomnost dané arytmie na úrovni síní nebo komor

EA mapování – jedna z moderních metod, která se nepoužívá u všech pacientů, není vyšetřovací, ale léčebná metoda; trojrozměrná mapa srdečních oddílů, která není jenom mapou, ale slouží také jako podklad pro provedení ablace.

Léčba srdečních arytmií

Léčba arytmií je v České republice hrazena ze zdravotního pojištění.

  1. Základní je léčba farmakologická, nicméně celosvětovým trendem je ústup od farmakologické léčby arytmií a preference nefarmakologických metod.
  2. Léky, režimová opatření, léčba přidružených onemocnění, to jsou základní léčebné postupy.
  3. Implantace kardiostimulátoru (KS) – je základním léčebným přístupem u bradykardií (pomalého srdečního rytmu). Kardiostimulátor se implantuje pod kůži zpravidla v levé podklíčkové oblasti a elektrody se zavádějí do srdce přes poklíčkovou žílu. Nejmodernější typ kardiostimulátorů, tzv. bezdrátový (leadless cardiac pacemaker-LCP)) obsahuje stimulátor i elektrody v jednom přístroji velikosti mikrotužkové baterie a implantuje se přímo do hrotu pravé srdeční komory.
  4. Biventrikulární stimulace – implantace kardiostimulátoru u pokročilého srdečního selhání a komorové disynchronie – u nemocných, kteří by byli kandidáty na srdeční transplantaci. K té však nemusí nutně dospět, protože biventrikulární stimulace jim může pomoci natolik, že nemusí srdeční transplantaci postoupit.
  5. Implantace kardioverteru-defibrilátoru (ICD) je indikována u nemocných s tachyarytmií, kteří jsou v riziku náhlé srdeční smrti.
    – primární prevence – nemocní jsou rizikoví, ale ještě neměli epizodu komorové tachykardie nebo fibrilace komor. Kardioverter-defibrilátor se jim implantuje preventivně.
    – sekundární – nemocní, kteří již mají za sebou oběhovou zástavu při komorové tachykardii nebo fibrilaci, a musí mít defibrilátor ze sekundárně preventivních příčin, tedy aby se epizoda neopakovala.
  6. Katetrizační ablace je v současnosti nejpoužívanějším způsobem léčby srdečních tachyarytmií (přesněji supraventrikulárních tachyarytmií). Jedná se o minimálně invazivní zákrok, jehož cílem je zničení abnormálního okrsku tkáně v srdci, který je zodpovědný za vznik arytmie. Katetrizační ablace spočívá v zavedení speciálního katetru cévami až do srdce. Katetr dodává energii přesně definovaným částem srdečního svalu, normalizuje elektrické signály a navrací srdci normální zdravý rytmus. Nejmodernějším způsobem je provedení robotické katetrizační ablace, při níž je katetr navigován cévami pomocí permanentních magnetů umístěných po stranách lůžka s pacientem. Robotiky provedená katetrizační ablace představuje nejmodernější technologii a především bezpečnější a účinnější protažení katetru cévami a křehkými srdečními komorami. Katetrizační ablace má poměrně vysokou efektivitu, úspěšnost se udává více než 95% a výkony lze opakovat.
  7. Neurostimulace – jedna z moderních metod, která je na pomezí intervenční kardiologie, neurologie a stimulace Používá spinální nebo míšní stimulaci u nemocných, kteří mají těžké postižení koronárních tepen, nemají šanci na katetrizační řešení toho nálezu nebo kardiochirurgický výkon, mají těžkou anginu pectoris III., IV. stupně kanadské klasifikace, mají velmi špatnou kvalitu života, spotřebují velké množství léků. Zavedením tzv. míšní stimulace se může jejich život výrazně zlepšit.

Je možné vzniku arytmií předcházet?

Vznik celé řady arytmií mohou usnadňovat různé podněty, které ovlivňují nervový systém člověka (např. stres, kouření, pití kávy nebo jiných nápojů s kofeinem, tělesná zátěž). Odstraněním takových podnětů lze často zmírnit výskyt arytmií nebo jejich vnímání. U většiny arytmií však nelze, až na výjimky, jejich vzniku předcházet jinak než použitím některé z léčebných metod.

Co dělat pří podezření na srdeční arytmii?

  • při potížích nepropadat panice a klidně dýchat,
  • v případě hrozící ztráty vědomí co nejdříve ulehnout nebo se alespoň posadit,
  • snažit se nahmatat tep (na tepně na zápěstí nebo na krku), zjistit zda je pravidelný nebo nepravidelný a jak je rychlý (kolik tepů za minutu),
  • v případě přetrvávání potíží se nechat co nejrychleji dopravit do nejbližšího zdravotnického zařízení za účelem získání EKG záznamu, který má největší cenu pro stanovení diagnózy,
  • v každém případě se při výskytu příznaků, které mohou znamenat přítomnost arytmií poradit s lékařem, který by měl posoudit, zda je potřeba další vyšetření a případně léčba.